jananacestach

Jižní ostrov, tak tady je trasa jednoduchá: Wellington  - Picton - zase ferry, tady se to jinak nedá. A teď pro ty, kdo mají mapu před sebou: z Pictonu na západ - směrem na Golden Bay - prakticky na severu, nejzápadnější výběžek z Golden Bay - po pár dnech lenošení na pláži dolů směr Westport,Greymouth, Hokitika a pak pro změnu na východ - přes Arthur Pass, a tady jsme nedojeli do Christchurche, ale jeli jsme rovnou dolů na jih...směr Mount Cook a z Mt.  Cooku zpátky na sever na Akoroa - to je takový ten poloostrov u Christchurche a z Christchurche pak já letadlem přes Auckland domů. Petr zůstává a další  14 dní trampuje v místních horách. 

Z Rotoruy míříme tam, kam jsem se ještě za celou dobu svého putování neodvážila  - na East Cape, říká se, že tohle je nejmíň navštěvované území Severního ostrova a že zde žije nejvíc domorodců - Maorů. Nám to ze všeho nejvíc připomínalo cestu na divoký západ.  Jedeme po pobřeží, na silnicích ještě občas potkáváme zbytky po sesuvech půdy, opravdu čest a sláva místním silničářům, během 3 dní jsou všechny cesty uklizené tak, aby se jimi dalo pomaleji ale bezpečně projet. Když dneska vzpomínám na East Cape, vybaví se mi pár obrazů: Whakatane - obrovské vyschlé koryto řeky, které se vlévá do moře, ani si nechci představit jak to tu vypadalo za povodní - takové jsem tady ještě neviděla Kostelík na břehu moře - těžko říct, jak se tahle maorská vesnice jmenovala. Ale když jsme u něj vystoupili, z protilehlé zahrady zněl maorský zpěv, krásně se nesl v západu slunce. Když přestali zpívat bylo ticho jako v kostele. Kemp na konci světa , spolu s kinem na konci světa - takřka s...

V Rotoruře si vybíráme možnost bydlení v kempu, díky sopečné činnosti je tu i půda teplá, takže bychom možná ani nepotřebovali karimatku. Kemp je to nádherný, přímo na břehu jezera Rotorua, procházejí se v něm krásní modří ptáci, pro místní obyvatele asi běžné slepice, ale nám se s Petrem líbily, navíc projevovaly správně vycvičený zobák na právě otevřené dobroty na venkovních stolech. Co chvíli nám okupovaly stůl a nebo zvědavě nakukovaly do stanu. V tomhle kempu jsme také byli svědky menšího kriminálního činu, někomu tady během snídaně vykradli karavan - ze Střední Evropy věc poměrně běžná, tak věc nevídaná. Kemp leží kus od centra rotorurského dění, takže vyrážíme pěšky po pláži směrem centrum, cestou objevíme krásný kostelík postavený ve směsice maorského a křesťanského umění, s nádhernými dřevěnými plastikami v kostele i na hřbitově. Jinak je pro mně Rotorua stejná jako před 3  týdny - na zahradách stále tryská horká voda a i v centru všechno plyne úplně stejný pořádkem ja...

Čest a sláva novozélandských údržbářům cest, druhý den, kdy voda trochu opadla, sečetly se škody, kupodivu asi nebyly velké, jsme se mohli vydat zase na cestu. Aspoň směrem na západ je cesta volná a tak mapa nemapa jedeme, je to takové malé dobrodružství nikdo moc neví jak ta cesta vypadá, ale všichni jedou, tak se vydáváme taky. Čeká nás něco málo brodů, na místech kde se potoky vylily z koryt ale jinak je celá cesta sjízdná a průjezdná. Přes malá městečka a vesnice se odpoledne dostaneme až do lesa Waipou Kauri  - já už jsem tady byla s holkama na naší cestě severním ostrovem, ale i tak je stále neuvěřitelné. Stromy kauri, jsou opravdu jako z pohádky, vysoké, sahají až do nebes, takovýhle pohled do koruny z Čech neznám, přesně takhle si musí připadat hobiti v normálním světe. Petr už se rozkoukal a bere mi volant, takže to vypadá, že se budu muset spokojit s místem navigátora a svačináře. Z parku vyrážíme po západním pobřeží na jih, chceme dojet až na poloostrov Coromande...

Tak a jak jsme s Petrem křižovali Zéland: začátek v Aucklandu ,pak na sever, dvoudenní povodňová zastávka v Waitaingi a pak hurá na západ k Dargville a do Waipoua Kauri , poté ze západního pobřeží zase zpátky na můj oblíbený poloostrov Coromandel, do městečka Thames.  Odtud pak zase na východ přes kopec poloostrova na tzv. hot-beach a do města Whapei a pak už rovnou za nosem na jih na maorská území - Rotorua . Pokud opravdu jedete prstem na mapě, tak teď na severovýchod, objedeme East Cape a po východní pobřeží si to namíříme až do Wellingtonu a odtam na Jižní polostrov.

Po třech dnech toulání poloostrovem Coromandel vyrážím zpět na aucklandské letiště, tentokrát  vyzvednout Petra - ten sem letí už 2 dny z Evropy. Začíná se zhoršovat počasí, tak se jdu ještě pro jistotu přeptat na místní informace, jak a kde má být. Dostává se mi ujištění, že má opravdu jenom hodně foukat a že si mám dát pozor na otevřených pláních, a že taky bude hodně pršet, tak to na nich hrozného nevypadá. Petr má zpoždění, asi 2 hodiny, ještě že mají na letišti dobré kafe a že se tu dá v klidu posedět, odbíhám jenom prodlužovat Toye parkování. Tak za 2 hodiny ho tu máme, zabalený do teplých  věcí z Evropy a z vychlazených letadel, batoh správně přebalený od místních kontrol, prý mu kontrolovali i boty :). Za ty 2 hodiny na letišti, které jsem strávila pozorováním přiletivších, jsem si vytvořila teorii, že v Evropě musí být hrozně. Všichni místní, včetně mně, máme na sobě, košili, kraťasy a žabky, všichni přiletivší mají teplé fleecky, dlouhé kalhoty, pevné boty - pokažd...

Po celou dobu naseho cestovani jsme s Hancou udelaly spoustu jednodennich nebo kratsich treku, jednak obcas nebylo valne pocasi na prochazku, jednak proste v tu chvili delsi treky na miste nebyly. Ale na zaver Hancino vyletu na NZ jsme se rozhodly zdolat sopku a vybraly jsme si podle predpovedi pocasi Mt. Taranaki alias Mt. Egmont, uz jste o ni v mem vypraveni slyseli, lezi primo nad New Plymouthem a ma 2518 m.n.m. V pruvodci se pise, ze je to spise drimajici nez vyhasla sopka, vybuchla naposledy pred 350 lety a je nejmladsi z rady tri vulkani na jedne care zlomu (to pro nase pratele zajimaci se o geologii).   A na tomhle miste si zaslouzite mistni maorskou legendu , ktera se mi z mistnich asi nejvic libila. Podle ni patril vulkan Taranaki do skupiny vulkanu v Tongariro (sopecna oblast lezici na vychod od Taranaki). Musel se vsak rychle prestehovat, kdyz jej Tongariro nachytal s krasnou Pihonga, sopkou nedaleko jezera Taupo, ktera byla Tongarirovou milenkou. Tongariro byl ta...

Jak uz bylo mnohokrat receno, mame s Hancou pronajatou starsi Toyotu, ktere familiarne rikame Toya, bile barvy, ktera nas tady vozi po ostrovech. Uz s ni umime i zachazet, vime, kde se radi, kde jsou sterace, kde se otvira kufr a jine dalsi malickosti, nakupem maleho reproduktoru jsme vylepsily i nas hi-fi system v aute, takze dokazeme prehrat vsechnu muziku a cteni z ipodu a telefonu, coz je bajecne. Nase dlouhe cesty zdejsi krajinou jsme tak obohatily o nase hudebni karaoke, z oken auta se co chvili ozyva Helenka a Karel, ci jine bajecne ceske songy a my s Hancou pejeme z plnych plic, proste prazdniny co se da. Pravda nas maly reproduktor ma vydrz jenom 4 hodiny (to prosim od vyrobce, ne kvuli nasemu zpevu), a tak musime pak dat povinnou prestavku na kavu a dobiti baterii. Ani nevite, jaky smutek nas pohlti, v tu chvili, kdy v puli nasi nejoblibenejsi "Lasko ma, ja stunu", tu umime opravdu dobre, dojdou baterie.  No a protoze jsem mesic po Zelandu prostopovala, snazim se...

A z jednoho kouzelneho mista jsme se behem jednoho dne presunuly na druhe, a to do Port Chalmers, maleho pristavu blizko skotskemu Dunedinu. Jako vzdycky jsem si nasly misto, k bydleni na samote, a tenhle hostel opravdu nemel chybu, maly cca 8 posteli, krasna kuchyn, na kopci, kde ze vsech mist v baracku vidite na more, vychod slunce na jedne strane, kdy se more zbarvi spolu se sluncem do azurova a cerveny zapad slunce na druhe strane. Cele vychodni pobrezi je doslova pokryte krasnymi plazemi s bourlivym morem, kde snadno narazite na tulene a na tucnaky. Kdyz mi majitel hostelu vypravel, at si na plazich dame pozor a na tulene omylem neslapneme, pomyslela jsem si neco o mistnich povidackach pro turisty. Ale kdyz jsme druhy den pri vyletu do Moeraki (proslule kameny na plazi nas neuchvatily, ale majak a okoli ano) na jednoho na utesech malem slaply, protoze se vyhrival az nahore na kopci v prohlubni, zacala jsem majiteli verit. Ale s tulenema i tucnakama je vazne legrace, opravd...

Bank Peninsula Protoze jsme s Hancou nechtely prilis poznavat mesta a ja uz mela Christchurch probrouzdany z predchoziho putovani s Peckou, tak jsme rovnou zamirily na tzv. Bank Peninsula, coz je rozeklany poloostrov za Christchurchem, ktery vznikl po obrovskem vybuchu sopky a na leteckych snimcich vypada jako do more se rozpinajici chobotnice ( ne tu fotku jsem opravdu nefotila, z auta se to dost spatne dela, ale mne se ten pohled shora fakt moc libi tak proto ). Oblast, osidlena puvodne Francouzi, ma uplne jiny nadech a prichut nez zbytek ostrovu. Pokud nekde plyne cas jeste pomaleji nez je na Novem Zelande zvykem, tak je to prave tady. Zabydlely jsme se v mistnim hostelu Onuku Farm, tady opravdu cesta koncila, dal uz jenom pesi stezka nahoru do kopcu, vsude kolem ovce, kravy, 1 pav a nic vic.   Nejdriv jsem se s Hancou rozhodly bydlet ve stanu, dokonce jsme i nasi modrou jeskyni postavily, ale nocni vitr a eufemisticky receno mirne protekajici stan, Hancu donutil k heroic...

Takze od 2. ledna moje putovani Novym Zelandem vyziskalo jiny rozmer, jednak jsem se stala vasnivou ridickou nasi staronove Toyoty - vymenily jsme s Hancou auto, ale znacka zustala ta sama. Jenom manual jsme vymenily za automatiku, coz mi zpusobilo pomerne horkou chvilku, kdyz jsem mela auto dovezt sama z pujcovny na letiste, kde cekala Hanca, zpocena az za usima jsem dala Hance auto, at to pres mesto odridi ona a ja se to naucim na mistnich silnicich druhe tridy, kde stejne nikdo nejezdi. Takze ted k tem mapam: Auckland - ten mate, takze ted na jihozapad, do mesta surfaru Raglan - surfare jsme potkaly az za mestem, stejne jako nadherne cerne plaze s velkyma vlnama, krasa. Pak smerem na jih, kolem pobrezi az do New Plymouthu , ktery nas privatal krasnym obrazem Mt. Egmontu v cervankach, sopka tycici se do daleka se dvema malyma kopci po boku, proste zase krasa, kochaly jsme se Hancou o 106 a to i ted, kdyz jsme se sem vratily. Tady jsem zustaly na dva dny, zkusily zdolat kopec, ale...

Takze pro ty, kdo se chteji zase virtualne pocestovat po mape, mapy pripravit a hrajem - tentokrat vam staci mapa severniho ostrova. Takze zacneme v Aucklandu - to je jednoduche, pak trochu na severovychod - Puhoi , mala ceska vesnicka, pak jeste na severovychod na pobrezi pres Leigh a pak smerem k Whangarei , odtud po malych bilych silnickach do Wangaroa . Tady odtud maly jednodenni vylet do Cape Reinga - to najdete jednoduse - nejdelsi vybezek severniho ostrova - nejsevernejsi misto a zpatky do Wangaroa . Pak na jihozapad - pres Okaihou do Waipoua Kauri Forest, odtud pres Dargaville do Aucklandu a farma tri carodejek byla v Pukekohe . A konec cesty je zase v Aucklandu, loucime se s Peckou a vracime auto.

Pote, co se nam s Peckou nepodarilo dobit sopku Tongaringo, protoze mistni povetrnostni podminky na dalsich par dni slibovaly cca 100km/h vitr nahore na sopce a vzhledem k tomu, ze tam nejsou zadne stromy a jenom lava, tak proste nam trek kolem sopky byl zakazan, rozhodly jsme se objevit lazenske mesto Rotorua. Ta lezi na dne byvale sopky, vsude kolem vas tece tepla a horka voda, vsude mozne neco ze zeme strika. Obzvlast pusobive je to v noci, kdy to vypada, ze cela zeme proste jenom dyma a mezitim jsou postavene domy a mihaji se lide. Takze jako v kazdych spravnych laznich se tu doporucuji koupele, tak i my jsme tyto sirne cca 38 stupnu teple prameny navstivily a radne se v nich ocachtaly. Ale asi nejvetsi atrakci se pro mne kupodivu stalo mistni muzeum - kde je pomerne dost ziva expozice o vybuchu mistni sopky pred cca 130 lety, ktera pohrbila mistni maorskou vesnici, svetove proslule bile a ruzove kaskady, znicila stare jezero a vytvorila nove. Zivou expozici si, prosim, predstav...

S Peckou jsme jeste absolovaly vylet na Cape Reinga - nejsevernejsi vybezek severniho poloostrova. Je tu asi svetove nejznamejsi majak Noveho Zelandu a podle maorskych tradic, je to misto a strom, kde duse zemrelych opousteji svet. Majak i misto je to prekrasne, navic se tu stretava Tasmanske more a Tichy ocean, takze vlny jsou tu obrovske a misi se tu take dve barvy mori, proste neuveritelne a clovek se vydrzi koukat hodiny na souperici vlny rozbijejici se o mistni utesy. Cely dojem nam jenom trochu kazily davy turistu, ale proste nenadelate nic, Cape Reinga je proste turistickou atrakci, ktera je dneska uz diky cestovkam i nove postavene silnici az k majaku pomerne lehce dosazitelny. Protoze jsme nevedely o tom, ze se na tenhle vybezek da dostat pomerne jednoduse autem, tak jsme s Peckou jely s cestovkou a diky tomu, jsme si prohledly i " 99 mile beach ", obe jsme se shodly, ze by to byla bajecna cvalova projizdka, do nekonecna se tahnouci plaz, ktera ve skutecnosti mezi...

Tak jsme 28.12. vyzvedly v Aucklandu prave priletivsi Hancu, pronajaly auto - fungl novou Toyotu, vrhly se s ni do viru Aucklandu a mistni dopravy. Mistni rizeni vlevo, stale prednosti zprava a vubec nove auto, kde mate vsechno opacne, mi zpocatku opravdu pripravilo par peknych horkych chvil, protoze tam co bezne byvaji sterace ted byly jenom ukazatele smeru, tam co bezne byvaji ukazatele smeru byly najednou zase sterace, takze situace pri odbocovani byly vesele, navic najednou i radite jinak - rukou levou min sikovnou, marne hledate dvojku, do toho misto ukazovani smeru vesele stirate a jedine, co mne vzdycky zachranilo byl usmev blondynky, proste vsechno je opacne - ale bajecny test na propojeni hemisfer. Ted po cca 5000 najetych kilometrech si ani neumim predstavit, ze doma se ridi opacne, ale ono to nejak dopadne. Takze s obema holkama na palube jsme se vydala na sever, pres ceskou vesnici Puhoi, teda vesnici zalozenou ceskymi imigranty, kde i pres kolem rostouci palmy a mi...

Vanoce v Mt. Manganui Cesty nas nakonec dovedly na straveni vanocnich svatku pod jednu z malych mistnich sopek, kterymi je Novy Zeland posety, a to na vychodni pobrezi do Mt.Manganui . Pronajaly jsme si stanovou parcelu, pro mistni velke stany, postavily na ni nasi malou modrou jeskyni :) a na zbytku parcely jsme virtualne pestovaly kvetiny, brambory a vsechno :) 24. prosince jsme tedy opravdu stravily na morskem pobrezi, bohuzel i pres mistni kalendarni leto, byla zima jako na Sibiri, asi 15 stupnu, fucelo o 106, no zkratka a dobre, pokud mate doma pocit, ze tady je leto, tak muzu rict, ze za den se tu vystrida jaro, leto i podzim a na Vanoce tomu nebylo jinak. Pro ty, co se ptaji po stedrovecernim menu, tak bylo barbecue, salat a vino :) dokonce jsme s Peckou zapely koledy, uprimne tim potesily turisty z Rakouska, kteri spolu s nami stolovali a vecer kolem dvanacte bylo vymalovano, sly jsme spat. Vzhledem k tomu, ze mistni slavi Vanoce 25/12, cekaly jsme s Peckou velke oslavy ...

Novy Zeland ma sice jakztakz fungujici hromadnou dopravu, nicmene my s Peckou jsme se rozhodly zavzpominat na stare dobre casy a vyzkouset stopovani, navic vsichni nasi kamaradi, kteri na Zelandu byli tvrdili, ze jako dvema zenskym nam to pujde jedna basen a kupodivu meli pravdu. Takze dalo by se rict, ze jsem mistnim ridicum vyhlasily soutez, jak rychle nas vezmou a kdo o nas na silnici projevi vetsi zajem. Nase soutez mela ctyri kategorie: turisti jako my, mistni rodili - tzv. pakeha , mistni Maori a mistni pristehovalci - tj. ti, co se sem pristehovali za praci nebo za laskou, jak jsme se jich vetsinou ptaly. Takze po necelych trech tydnech stopovani, muzeme rict, ze jsem vyzkousely 25 aut tj. 25 ridicu a k tomu se Pecka na zadnim sedadle jeste pomazlila asi se 4mi psy. V soutezi postupne, a pro nas prekvapive, zvitezili mistni rodili - pakeha (11 ridicu), hned za nimi na peknem druhem miste se umistili turiste (7 aut), treti misto kupodivu zaujali mistni pristehovalci (6) a n...

Hanča odletěla zpátky do Evropy, mezitím jsme si ještě dostatečně užily shopping ve všech outdoorových obchodech cestou. A já mám teď před sebou 3 volné dny, před tím než sem na Zéland za mnou dorazí můj třetí spolucestovatel Petr. Po plačtivém rozloučení s Hančou, přece jenom jsme si na sebe za ten měsíc zvykly a já teď budu muset v autě zpívat sama, balím Toyu a odjíždím se uklidit na poloostrov Coromandel. Na mapě je to od jenom přes zátoku od Aucklandu, ale cesta je na víc jak 4 hodiny, ale opravdu je nádherná, klikatí se jak někde ve Francii háji, těsně nad mořem. Určitě to nejedete stovkou, ale poklidnou sedmdesátkou a já mířím až na Farmu Colville, což je ještě kousek od městečka Thames - tedy aspoň podle mapy ... realita je však úplně jiná. Nevím, jestli to bylo mým kocháním a nebo jestli jsem to opravdu celé špatně odhadla ale na Farmu dojíždím někdy pozdě v noci, hledám to jako blázen, podle mapy jsem tam už dávno měla být, ale kde nic, tu nic...nakonec tak kolem  11 veče...

Tak s Peckou jsme si udelaly takovy krasny mesicni okruh Zelandem. Prakticky cele jsme to prostopovaly, o tom se vam rozepisu nekdy vic az bude cas a ta spravne psava nalada. Takze pro ty, co radi smejdi prstem na mape a nebo mysi pro google earth: - zacaly jsme v Aucklandu - odtud busem na jih do Wellingtonu , pak ferry Picton - to je jednoduche. Pak nastava vylet smer Blenheim a po pobrezi zpet do Pictonu - mate? Prima, tak pak nasleduje prvni cesta stopem na zapad do mesta Nelson a odtud dale na zapad do Abel Tasmanskeho parku , pak pres hory a doly smerem na jih - Westport - stale jste se neztratili? OK, dobra, takze ted je to jednoduche - Westport - Greymouth , Pancake Rocks a Hokitika ! - Tady konci nase cesta zapadnim pobrezim s Peckou a obracime se zpatky smerem na sever a pak na vychod pres tzv. Arthur Pass - takze prstem na mape smerem ke Greymouthu a pak prudce doprava - pres hory a smer Christchurch . Jupi, tak jste spolu s nami na vychodnim pobrezi a po par dnech naho...

Male pristavni mestecko, kde nejvetsi slavou je prijizdejici trajekt, kachny chodici v kruhu, ale jinak prekrasne zatoky a fjordy - tak to je Picton. Prijely jsme sem v jedenact vecer a mestecko melo podobu mesta divokeho zapada, ktere opustili i ti nejvetsi kovbojove  - proste tu doopravdy umrel pes...ale jenom obrazne. Nastesti pro nas se Picton stal jednou z nejvetsich sportovnich udalosti  nasi novozelandske spanile jizdy. Pujcily jsme si s Peckou kola a trada na vylet na slavny Charlote Queen trek - pruvodce nam sliboval cestu po pobrezi, krasne vyhledy, kochani se krajinou a tak. Jak spravne tusite, tento idylicky popis jsme s Peckou promenily v dobrodruzstvi. Takze ve zkratce: na kolech znacky “plecka” urceno jen pro mesto vyrazime do prirody na cca 20 km jizdu, mame sebou vodu a susenky, pak taky opalovaci krem a jine nezbytne propriety... spravne klic, ani naradi na kola tam neni. Hned na prvni odboce se uhneme doleva, jak jasne a splhame vesele do kopce, kolem nas sv...

Nalodime se, spolu se spoustou aut a jak Pecka pri prochazce po lodi zjisti, i se spoustou ovci v nakladnich autech. Pravda pocasi neni nijak valne, ale to nas dve nemuze rozhazet, a tak si sedame tak, abychom nejlepe videly a zaroven byly blizko baru - pac cesta je dlouha cca 3 hodiny a kolem baru jsou ty nejlepsi sedacky. Vyplouvame, objednavame si vino, pojidame prinesene svaciny, trochu to zacina houpat, ale coz jsem na mori a Tasmanske more je proste divocejsi nez nase Stredozemni. Pecka odchazi fotit pobrezi a more se nam stava divocejsi a divocejsi, pokud jste nekdy chteli byt cca hodinu na houpacce, kdy se lod propadne o 15 m nejdrive dolu, aby se pak zase o 15 m vynorila, tak tento trajekt vrele doporucujeme. Vzhledem k tomu, ze Pecka sledovala na horni palube tym mistnich stevardu hrajicich fotbal a konstatovala, ze fouka a trochu to houpe. Ja coby hlidac batohu muzu smele konstatovat, ze kdyz nam vsem asi po desate zopakovali, kde najdeme pytliky na seasick (morskou nemoc) a...

Po navsteve Aucklandu, prvniho naseho nz mesta, naseho prvniho muzea, prvniho marae - maorsky shromazdovaci dum - jsme se vydaly smerem na jih, do hlavniho mesta Wellingtonu a to pekne autobusem. Celych 10 hodin na ceste, s bezpoctem zastavkem, kdy jsem rikaly, ze nas pan ridic v krasne predepsane uniforme, vencil. Ob 2 hodiny nam udelal zdravotni prestavku a behem cesty provazel celym krajem, bajecny zajezd, opravdu neskutecny, a to byl prosim linkovy autobus. Krajinu asi tezko popsat - od hobiti krajiny, pres sopky, pres siroka udoli rek, neskutecne rozmanita a krasna krajina, ve ktere je neustale na co se koukat a samozrejme spousta ovci a koni kolem - proste parada. Wellington jsme tentokrat vzaly hopem a utokem, prijely jsem lehce spalene slunickem do mesta, kde bylo sotva 15 stupnu, a tak prespat, rano muzeum Te Papa - jedno ze zatim nejlepsich muzei, ktere jsem potkaly. Bajecne expozice o zemetreseni, vulkanech a mistni prirode, stejne jako o Maorech, proste jestli budete mit...

Pro ty, kdo to jeste nepostrehli a komu jsem jeste nechybela, tak upresnuju, ze az do pulky unora jsem na jizni polokouli,  konkretne na Novem Zelande. Pro ty, kdo se pta,ji proc jsem se rozhodla stravit Vanoce a jine pekne tradicni svatky zde, odpovidam, proc ne. Proc to nezkusit jinak. No a pro ty, kdo se ptaj,i s kym tu jsem, tak prvni mesic jsem tu Peckou, dalsi mesic se moji spolucestovatelkou stava Hanca, a pak jeste dorazi Petr. Takze pokud jsem si v lete myslela, ze budu po Novem Zelande bloudit sama, tak ted uz si to rozhodne nemyslim. A za vsechny sve soucasne i budouci spolucestovatele jsem moc rada. No to je uvodem asi vsjo. Prvni dojmy jsou jiz z novozelandskeho letiste, kde mi po dlouhych 13 hodinach letu doslo, ze si z Cech vezu jeden pekny vanocni darecek, ve kterem vubec nevim co je. A protoze ti, co nekdy ochutnali kouzlo Zelandu vi, ze sem se skoro nesmi provest ani rybi supina, tak moje prvni minuty stravene na pude vysnene dovolene znamenaly horecnate modleni...