Po třech dnech toulání poloostrovem Coromandel vyrážím zpět na aucklandské letiště, tentokrát vyzvednout Petra - ten sem letí už 2 dny z Evropy. Začíná se zhoršovat počasí, tak se jdu ještě pro jistotu přeptat na místní informace, jak a kde má být. Dostává se mi ujištění, že má opravdu jenom hodně foukat a že si mám dát pozor na otevřených pláních, a že taky bude hodně pršet, tak to na nich hrozného nevypadá.
Petr má zpoždění, asi 2 hodiny, ještě že mají na letišti dobré kafe a že se tu dá v klidu posedět, odbíhám jenom prodlužovat Toye parkování. Tak za 2 hodiny ho tu máme, zabalený do teplých věcí z Evropy a z vychlazených letadel, batoh správně přebalený od místních kontrol, prý mu kontrolovali i boty :). Za ty 2 hodiny na letišti, které jsem strávila pozorováním přiletivších, jsem si vytvořila teorii, že v Evropě musí být hrozně. Všichni místní, včetně mně, máme na sobě, košili, kraťasy a žabky, všichni přiletivší mají teplé fleecky, dlouhé kalhoty, pevné boty - pokaždé to v příletové hale vypadá na střet světů, místní vyklidnění, z letadla všichni unavení a vystresovaní. Venku se mezitím mění počasí v nečas, začíná hustě pršet a foukat, přesně jak říkala paní na informacích.
Naplánovala jsem nám cestu na sever, máme zamluvený hostel, kde jsme s holkama strávily Silvestra, podle mého odhadu tam v pohodě dojedeme, teď s dvouhodinovým zpožděním tam bude pozdě v noci, vířivku už asi dneska nedáme, ale nevadí, času dost.
Petr se snaží zorientovat v mapě, ale spíš komentuje všechny kytky kolem a místní okolí, takže jako navigátor zatím nic moc, ale jako komentátor to stojí za to. Hustě prší, cestou míjíme slavné Hundertwasserovy záchodky, probíháme je deštem, cestou kupujeme víno a zásoby, stmívá se a na silnicích už prakticky není nic vidět. Cestou začínáme míjet odstavená auta, policii, hasiče, stěrače jen tak tak berou vodu a já vidím z auta doslova "kulový". Při průjezdu jednoho malého údolíčka mám pocit, že auto už opravdu pod kontrolou nemám, plaveme mi pod rukama, jediné řešení je dupnout na plyn a doufat, že to projedeme, myslím, že Petr to ani nezaznamenal, ale já si začínám uvědovat, že ta voda byla opravdu hluboká, a že ta policie, co stála nahoře, tam asi nestála zbytečně. Jedeme dál, nějak to dopadne, na další kopci už nás vrací policie, nedá se jet dál, dole se rozvodnil potok a projedou to leda auta na 4D a i to se říká jestli. Takže na doporučení policie, míříme zpátky a bereme nejbližší ubytování (pro mně nejdražší ubytování na Zélandě za celou dobu pobytu, ale tady se opravdu nedalo nikam jinam jet). Jsme "middle of nowhere" někde poblíž Waitangi.
Dostáváme pokoj v přízemním bungalovu, je asi 11 hod večer, tma, prší, Toyu parkujeme těsně před vchodem, před terasou to takhle ve svitu čelovku a pokoje vypadá, že máme malé jezírko na zahradě. Asi ve dvě v noci nás budí paní domácí, s tím ať jdeme přeparkovat auto, opravdu Toya stojí po kola ve vodě, takže jí dávám na nejvyšší místo na dvorku, když se rozhlédnu kolem tak všude je pomalu ale jistě voda, dolní chatky zatopené, ptám se jestli nechtějí pomoct, paní domácí říká, že ne, že to bude dobré. Prý v půl třetí přestane pršet a pak už záleží na odlivu, kdyby se něco dělo - vzbudí nás. Překvapuje mně její klid, zpola zatopený majetek, něco málo hostů, přijde mi, že je na to majitelka zvyklá. Řídím se její radou a jdu spát. Ještě mrknu na zahradu, už je to jenom jezero, pro jistotu dávám všechny naše věci ze země nahoru do výšin, jestli to přeteče i do pokoje tak si hezky zaplaveme. Zkušenosti z letošních povodní na Liberecku, zase mně voda dohnala a to jsem odjela až na Zéland!
Ráno, krásné slunečné, ráno, sedíme na terase a koukáme na ustupující vodu, až teď nám dochází že ta voda byla z asi 50 metrů vzdáleného potoka a oba obdivujeme, že to tak rychle opadává, za chvíli jsou vidět i stojací barely na vodu, neuvěřitelné. Paní říká, že to je díky odlivu, voda se má kam vlít, tak proto je to tak rychlé, nicméně silné deště způsobily sesuvy půdy, takže teď se z tohohle místa nedá dostat nikam, jenom dolů do Waitangi, městečka, kde se podepsala slavná smlouva z Waitangi- která je prakticky zakládajícím dokumentem Nového Zélandu. A tak po snídani vyrážíme, kromě slavného místa podpisu, je tady i moc pěkný mangrovový park a pohled na moře, kde se částečně prolíná bahenní říční voda s vodou mořskou je prostě úžasný, difuze v praxi a ve velkém. Míříme do Národního parku Waitangi, jak prohlédnout okolnosti místa podpisu smlouvy, tak hlavně vyrážíme na procházku k vodopádům Haruru. Všude plno žluté vody, neuvěřitelné, procházíme se po dřevěných chodníčcích pár centimetrů nad vodou. Vypadá to, že na dneska máme opravdu omezený azimut působení, všude kolem nás jsou zavalené silnice, nedá se prakticky nikam dojet a my máme aspoň čas přeplánovat výlet, už teď je jasné, že na úplný sever ostrova to nestihneme.
Petr má zpoždění, asi 2 hodiny, ještě že mají na letišti dobré kafe a že se tu dá v klidu posedět, odbíhám jenom prodlužovat Toye parkování. Tak za 2 hodiny ho tu máme, zabalený do teplých věcí z Evropy a z vychlazených letadel, batoh správně přebalený od místních kontrol, prý mu kontrolovali i boty :). Za ty 2 hodiny na letišti, které jsem strávila pozorováním přiletivších, jsem si vytvořila teorii, že v Evropě musí být hrozně. Všichni místní, včetně mně, máme na sobě, košili, kraťasy a žabky, všichni přiletivší mají teplé fleecky, dlouhé kalhoty, pevné boty - pokaždé to v příletové hale vypadá na střet světů, místní vyklidnění, z letadla všichni unavení a vystresovaní. Venku se mezitím mění počasí v nečas, začíná hustě pršet a foukat, přesně jak říkala paní na informacích.Naplánovala jsem nám cestu na sever, máme zamluvený hostel, kde jsme s holkama strávily Silvestra, podle mého odhadu tam v pohodě dojedeme, teď s dvouhodinovým zpožděním tam bude pozdě v noci, vířivku už asi dneska nedáme, ale nevadí, času dost.
Petr se snaží zorientovat v mapě, ale spíš komentuje všechny kytky kolem a místní okolí, takže jako navigátor zatím nic moc, ale jako komentátor to stojí za to. Hustě prší, cestou míjíme slavné Hundertwasserovy záchodky, probíháme je deštem, cestou kupujeme víno a zásoby, stmívá se a na silnicích už prakticky není nic vidět. Cestou začínáme míjet odstavená auta, policii, hasiče, stěrače jen tak tak berou vodu a já vidím z auta doslova "kulový". Při průjezdu jednoho malého údolíčka mám pocit, že auto už opravdu pod kontrolou nemám, plaveme mi pod rukama, jediné řešení je dupnout na plyn a doufat, že to projedeme, myslím, že Petr to ani nezaznamenal, ale já si začínám uvědovat, že ta voda byla opravdu hluboká, a že ta policie, co stála nahoře, tam asi nestála zbytečně. Jedeme dál, nějak to dopadne, na další kopci už nás vrací policie, nedá se jet dál, dole se rozvodnil potok a projedou to leda auta na 4D a i to se říká jestli. Takže na doporučení policie, míříme zpátky a bereme nejbližší ubytování (pro mně nejdražší ubytování na Zélandě za celou dobu pobytu, ale tady se opravdu nedalo nikam jinam jet). Jsme "middle of nowhere" někde poblíž Waitangi.Dostáváme pokoj v přízemním bungalovu, je asi 11 hod večer, tma, prší, Toyu parkujeme těsně před vchodem, před terasou to takhle ve svitu čelovku a pokoje vypadá, že máme malé jezírko na zahradě. Asi ve dvě v noci nás budí paní domácí, s tím ať jdeme přeparkovat auto, opravdu Toya stojí po kola ve vodě, takže jí dávám na nejvyšší místo na dvorku, když se rozhlédnu kolem tak všude je pomalu ale jistě voda, dolní chatky zatopené, ptám se jestli nechtějí pomoct, paní domácí říká, že ne, že to bude dobré. Prý v půl třetí přestane pršet a pak už záleží na odlivu, kdyby se něco dělo - vzbudí nás. Překvapuje mně její klid, zpola zatopený majetek, něco málo hostů, přijde mi, že je na to majitelka zvyklá. Řídím se její radou a jdu spát. Ještě mrknu na zahradu, už je to jenom jezero, pro jistotu dávám všechny naše věci ze země nahoru do výšin, jestli to přeteče i do pokoje tak si hezky zaplaveme. Zkušenosti z letošních povodní na Liberecku, zase mně voda dohnala a to jsem odjela až na Zéland!