Z Rotoruy míříme tam, kam jsem se ještě za celou dobu svého putování neodvážila - na East Cape, říká se, že tohle je nejmíň navštěvované území Severního ostrova a že zde žije nejvíc domorodců - Maorů. Nám to ze všeho nejvíc připomínalo cestu na divoký západ. Jedeme po pobřeží, na silnicích ještě občas potkáváme zbytky po sesuvech půdy, opravdu čest a sláva místním silničářům, během 3 dní jsou všechny cesty uklizené tak, aby se jimi dalo pomaleji ale bezpečně projet. Když dneska vzpomínám na East Cape, vybaví se mi pár obrazů:Whakatane- obrovské vyschlé koryto řeky, které se vlévá do moře, ani si nechci představit jak to tu vypadalo za povodní - takové jsem tady ještě neviděla
Kostelík na břehu moře - těžko říct, jak se tahle maorská vesnice jmenovala. Ale když jsme u něj vystoupili, z protilehlé zahrady zněl maorský zpěv, krásně se nesl v západu slunce. Když přestali zpívat bylo ticho jako v kostele.
Kemp na konci světa, spolu s kinem na konci světa - takřka sami uprostřed obrovského kempu plného krásných vzrostlých stromů, majitele jsme nepotkali, všechno bylo otevřené, přístupné. Jak vždy si nás v době snídaně adoptovalo nějaké místní zvíře - tentokrát fenka tohohle krásného psa. A v kempu - světe div se je i kino - kino na nejvýchodnějším cípu ostrova.
East Cape - další maják do sbírky, ale hlavně spojený s koňmi a ovcemi, které se pletou do cesty a pod kola
Tikitiki - malý kostelík panenky Marie, maorsky vyzdobený, člověk si uvnitř připadal jak kdyby na něj přiklopili vyřezávanou kánoi, oči kloužou od jednoho vyřezávaného symbolu k druhému, na chvíli se zastaví u dvojice Maurů plazících jazyky, hned je zase zaujmou bílé malby podél oken...prostě mágico :) Potkala jsem ve svém životě 3 pro mně opravdu magické kostely - ten první na cestě do Santiaga de Compostela v městečko zvaném Ujo (uxo), další pak v Arménii - Geghard Monastery a teď tenhle.
Západ slunce - vím, že ho tady zmiňuji, už po několikáté, ale až při něm jsem si vždycky uvědomila, proč se Zélandu říká "země dlouhého bílého oblaku", večer tady mraky vytváří dlouhou čáru nad obzorem, stíny se zvláštně prodlouží a i červánky tu mají jinou barvu, možná tím jak se odrážejí od moře
Strávili jsme na East Capu skoro dva dny, potkali jsme bezpočet ovcí, psů a koní, pro mně to byla asi nejklidnější část celého Zélandu, prakticky bez turistů jenom s místními.
Po východním pobřeží míříme dál dolů na jih - do městečka zvaného Napier - art deco chlouby Nového Zélandu. Je 2. února 2011 a já se dozvídám, že se mi na právě na druhém konci světa narodila malá neteř - Klárka, takže jí jdeme připít na zdraví!
Napier - už jsme sem zabloudili na své cestě Zélandem s Peckou, ale teď máme o něco víc času si ho prohlédnout. Takže probíráme se místními architektonickými pamětihodnostmi, městem znovu vystavěným po obrovském zemětřesení v roce 1931. Shodou okolností jsme tu zrovna v době, kdy se oslavuje výročí tohoto zemětřesení, které udeřilo přesně 3.2., koná se slavnost v katedrále, všude jsou vystavené fotky, srovnávající před a po. Prakticky díky tomu zemětřesení se město zvětšilo o 40 km čtverečních, některé části mořského dna byly vyzdviženy až o 2m a z přístaviště se tak vlastně stalo dnešní letiště. Nicméně ani v Napieru nás to dlouho nezdrží a pádíme dál do Wellingtonu, čeká nás trajekt na Jižní ostrov. Takže krajinou vína vzhůru na jih.