Podle mapky má být někde za rohem od hotelu místní
informační centrum, tak vyrážíme s batohy ho najít, bohužel ať asi hodinu
chodíme a ptáme se všech postávajících místních, hlavně taxikářů, kde že to je,
tak to nejsme schopni najít. Takže stop hledání a jdeme se pokusit najít
spojení do Džeraše, města plného římských a byzantských vykopávek, z Ammánu
asi hodina cesty autobusem.
První městský autobus nás doveze na autobusové
nádraží, to je pravda, ale bohužel ne na to správné, nebo rozhodně
z tohoto nádraží autobus do Džeraše prostě nejede. Začínáme si zvykat, že
nás chtějí všude dostat taxíkem – je to logické – všichni vydělají, ale my
zarputile trváme na autobusu nebo servicees (taxíku, do kterého se vměstná víc
lidí). Takže naše první velká konverzace s místním prodavačem čaje probíhá
následovně: „Hi“,.... „hi“, where are you from“ … „From Czech Republic“…:) „Jezdí tady autobus do
Džeraše?“…. „Ne, nejezdí, jezdí tu taxík, do Džeraše autobusy nejezdí. “… „Ale nám říkali, že tu jezdí“. … „Tady ne,
tady nejezdí, možná jezdí z nádraží sever,“ v tu chvíli zavolá
dalšího postávajícího a ten nás pak odvádí k nějakému servicees, která nás
odváží na severní nádraží. Podobný rozhovor si ještě tak dvakrát zopakujeme.
 |
| Džeraš - vstup do komplexu |
U
severního nám tento řidič servicees, sjednává odvoz jiným podobným vozem až do
Džeraše za víc jak dobrou cenu, ztrácíme chuť se dál domlouvat a odjíždíme
směrem Džeraš, za cenu výrazně nižší než taxíkem….takže jde to, jenom si člověk
musí stát za svým ale je to tady docela dřina. Už za dopoledne jsme aspoň 10x
zodpověděli dotaz „hello, my friends, where are you from?“… pomalu ale jistě mi
to začíná lézt na nervy a jsem ochotná odpovídat, že z Ugandy, postupně začínám
chápat, že oni si prostě chtějí povídat, bohužel o moc dál se v rozhovoru
vzhledem k jejich úrovni angličtiny nedostaneme. Takže opouštíme Ammán,
stejně jako většina velkých měst, i tohle v sobě nemá žádné velké kouzlo,
spousta betonu, odpadků, drátů a všeho možného na ulicích. Už se těšíme ven,
někam mimo hlavní město.
Džeraš (Jerash, Gerasa)
Římské město Gerasa, bylo jedním z měst tzv. Decapolis,
svého vrcholu dosáhlo cca v 1st. n.l., ale osídlená byla již mnohem dřív,
a prakticky v době své největší slávy mělo až 20 000 obyvatel, kterým
ve své době sloužily všechny vymoženosti světa – velkolepé lázně, hippodrom,
divadla, chrámy atd. Město zaniklo spolu
se změnou obchodních cest v oblasti a především díky obrovskému
zemětřesení 747 n.l.
 |
| Džeraš - hippodrom |
Zříceniny města stojí prakticky v centru města a díky
obrovskému Hadriánovu triumfálnímu oblouku je prostě ani minout nemůžete.Takže
vstupenky, proplést se malým bazarem, odolat všem nástrahám ke koupi všech
možných jordánských i nejordánských suvenýrů, a hurá na památky. Jednotlivé
budovy mají minimálně popisků v angličtině, prakticky nejsou popsané
vůbec, nechce se nám platit za průvodce a tak kombinací LP a Rough guide si po
svém dáváme dohromady obrázek římského Džeraše. Po průchodu bránou míříme na
hippodrom, kde se pasou místní arabští koníci a samozřejmě se na nich můžeme
svézt v areálu hippodromu, odoláváme této lákavé nabídce a míříme dál
směrem k Foru, Cardo Maximus a jednotlivým chrámům.
Forum - je opravdu impozantní, krásnější jsem asi
nikdy neviděla – 56 jonských sloupů lemuje elipsu o rozměrech 80m na 90 m (jak
praví průvodce), na jedné straně Diův
chrám a z Fora vede hlavní cesta (cardo maximus) lemované dalšími sloupy a
budovami. Krásný prostor.. opravdu. Při prolézání tržiště se k nám připojí
jeden ze samozvaných místních průvodců a vysvětluje nám jak fungovaly příčníky
posazené nahoře na sloupech – prostě ve chvíli zemětřesení tyhle kamenné trámy
fungovaly jako alarm – rozezvonily se nárazy o sebe. Prakticky si to zkoušíme
na těch spadlých na zem – a fakt to funguje – každý zní jinak (viz video)
 |
| Džeraš - rozvaliny podél Cardo Maximus |
Po deseti minutách se loučíme s naším
samozvaným průvodcem, chvíli se handrkujeme se o cenu, chce po nás asi 10 JOD ( 250 Kč) a nakonec se smiřuje se
třetinovou cenou. Pokračujeme dál po cardo maximus, prolézáme ruiny chrámů,
dáváme se s místními strážci pravé arabské kafe s kardamomem,
obdivujeme mozaiky jednoho z byzantských chrámů – plné zvířat, rostlin,
plodů a lidí, kteří bohužel mají tváře nečitelné – díky působení
ikonaklastiků v 7.století. A po
čtyřech hodinách lezení prolézání toho máme opravdu dost, míříme směrem
k východu a po chvilkovém dohadování už zase sedíme v servicees
směrem k Ammánu.
A protože jsem byla přihozena na zadní sedadlo
k ostatním ženám, za chvíli vedeme živou konverzaci. Maminka se mně
lámanou angličtinou ptá snad na všechno a její dcera jí zdatně doplňuje, takže
zatímco Petr dřímá na přední sedačce já se dozvídám všechno o jejich životě,
prostě ženský pokec tak jak má být – semeleme všechno od dětí až po pánaboha –
se závěrečnou poučkou, že bych se měla stát muslimkou, protože jenom tak přijdu
do nebe se s námi loučí na předměstí Ammánu, kde přesedáme do
místního autobusu. Dalším cílem cesty je Madaba – město na jihozápad od Ammánu,
proslavené svojí mozaikovou mapou Palestiny z 5.století.
Poprvé v autobusu s místními, malý místní
autobus, spíš dodávka - jako ve většině
zemí brousíme hlavou o strop, sedačky jsou pro nás malé, obzvlášť když se tam
máme vejít i s krosnou, budíme zájem všech kolem - takže jako ženská mám sedačku hned, nikdo
z cizích si vedle mě nesedá, takže se ve finále přeskládáváme na malou
dvousedačku, abych si i místní měli kam sednout. Místní jízda autobusem má
zjevně svá neměnná pravidla, ženy mají místo vždy a muž si vedle cizí ženy
nikdy nesedne, v autobuse se vesele pokuřuje a všichni nás okukují, no a
my okukujeme je.
 |
| Džeraš - pohled na Cardo Maximum |
S jedním přestupem jsme v Madabě. Město je už na
první pohled klidnější než Ammán, a jordánskou pohostinnost potvrzuje místní
hoteliér, který nám hned při příchodu nabídne výborný horký skořicový sladký
čaj, který provoněl celou vstupní halu…prostě orient. Takže už jenom večeři –
shawarma a kebab v místní podání, plus malá sladká tečka a kafe u stánku
toho milého Egypťana a hurá do postelí – dospat let a malý časový posun. Na to,
že jsou vánoce si skoro ani nevzpomeneme, připomenou nám je jenom turisti
v hotelu, kteří našemu hoteliérovi zpívají Merry Christmas – až teď nám
dochází, že je to asi jeden z hrstky místních křesťanů. Takže šťastné a
veselé J s muezzinem za zády.
A recept na zmiňovanou skořicovou pochoutku je jednoduchý: nechte vyvařit ve vodě celou skořici, aspoň hodinu a pak to postupně nalévejte do malých šálků. Je to překvapivě sladké samo o sobě a podává se to vždycky horké, báječně to ladí do atmosféry Vánoc a krásně to provoní místnost.
